Vesmírný a kouzelný děj

Nemohu spát, dělám si večerní rutinu před spaním, začínám hovořit světelným jazykem, vesmír si mě volá, zavírám oči a cítím, jak si mě Vesmír, kosmo, astrální svět, vyšší dimenze a sféry volají, přitahují, čím dál, tím víc.

Jdu spát, ale než usnu začínám astrálně cestovat, mluvím při tom chvílemi stále světelnou řečí, a magickým tunelem se objevuji ve vesmíru. Připluji a vidím kosatku, se kterou chvíli pluji.

Ze začátku nevím, netuším, kde jsem, kde přesně se nacházím, nechávám to plynout. Ocitnu se na houpačce a houpu se na ní, kouknu nahoru a zjistím, že se houpu na měsíci. Kouknu dolů a pod nohami vidím šedivo a takové dulky, díry, a potvrzuje se mi tím, že jsem na měsíci.

Začnu svištět dulkami, dírami v měsíci, a v tom uvidím po vylezení, vyletění z nich mimozemštany s tykadly – tykadélky a hovořím s nimi, povídáme si.

Pak dostanu křídla, ale ne jen tak ledajaká, připomínají mi růžová motýlí křídla, co jsem měla, když jsem byla malá.

Jsou měkčí, též průhledná a zbarvená do růžova, taková žaberní křídla, velmi podobná žaberním plášťům, která pomáhají Na’vi dýchat pod vodou z filmu Avatar The Way Of Water – Avatar Cesta Vody. Ale mně pomáhají létat. Vzlétám vzhůru, letím, létám si, točím se dokola vzhůru nohama jako víla, cítím se jako kosmonaut ve vesmíru bez tíže.

V tom si mě volá další planeta, a další, tak na jednu z nich letím, z dálky vidím její obryz, podívám se na ni, vpluji na ni, nic pořádně na ní nevidím, ale cítím, vnímám.

Poté letím zpátky do středu Vesmíru.

Tentokrát se mi vyobrazí dýně, moje spřízněná potravina, a z ní se stane kočár, jako v pohádce Cinderella – Popelka, který mě odvaze zpátky domů, dolů a já usínám a spím, až do rána a probouzím se s překrásně příjemným pocitem na těle i duši.

Mimo to den, dva dny před tím se mi před spaním zjevovali ještěři, z čehož jsem měla docela hrůzu, strach, obavy.

Nakonec mi to jde přeci jen krásně do noty, souvislosti, jelikož z ještěrek byli lokajové kočáru pro Ell(k)u neb Cinderellu – Popelku.
Jen ze mě vytahovali, co už ke mně nepatří, nepatřilo, co není a nebylo nikdy mé, a vrátili to zpátky, kam to patří. Což byl i úkol ještěrek, dovést Popelku na ples, bál a zpět – zpátky.

A já se ze svého plesu, bálu ve vesmíru vrátila domů.

Můj domov je ve vesmíru i na zemi. Přičemž ten domov na zemi se stejně nachází ve vesmíru.